Špína Florence a její pýcha
Občas se stane něco fakt nepředpovídatelnýho, co mi na pár dlouhejch okamžiků pořádně zamotá hlavu... A jen děkuju sám sobě, že to většinou trvá tak krátce...
Občas přemýšlím o lidech, co je pokávám na svý cestě do školy a ze školy. O jejich osudech, láskách, nesplněnejch přáních. A často si říkám, že někteří z nich by za něco stáli... Je to jako hustě protkaná síť osudů, který se neustále prolínaj a bez ohlížení se valí dál a dál, slepě za svými cíli... A již se nikdy znovu neprotkají.
Znáte tu situaci, kdy máte pocit, že jste potkali, viděli, či zažili něco výjimečného, ale jen co jste to ochutnali, stejně jako to rychle přišlo, tak to taky odešlo? To přesně se mi stalo... Potkal jsem, podle všeho, výjimečného člověka a už jej zřejmě nikdy neuvidím. Taková setkání ve mně často zanechávají zmatené, ale hluboké pocity, a tak o nich občas píšu...
Šel jsem zrovna ze školy domů, výjimečně s dobrou náladou, a tak jsem si v duchu prozpěvoval. Procházel jsem zrovna tou nechutně špinavou chodbou na Florenci, vedoucí k metru B i C. Ve všeobecném šumu jsem rozeznával hlasy Ukrajinců, co si sem odskočili na pivo a kousek dál utíkala skupinka lidí kamsi nahoru, zřejmě na autobus, který jim právě odjížděl. Zmatek nad zmatek.
Po několika desítkách kroků mě oslovil jakýsi člověk, zda se nemůže optat, jakého mobilního operátora používám.Na to jsem mu i přes svou jinak dobrou náladu odpověděl: „určitě ne.“ Usmál sjem se a pokračoval dál. Za zády jsem slyšel jeho rozzlobené kolegy, jak za mnou volají: „Tak si určitě polib prdel!“ V duchu jsem si je porovnával s dvojciferným sparťanem a jelikož mi nestáli za další slova, pokračoval jsem si vesele dál.
Neudělal sjem ani dvacet kroků a zastavil mě další hlas... Bez komentářů jsem pokračoval, avšak ten kdosi mi energicky zastavil cestu a zopakoval otázku: „Mohu Vás na chvíli zdržet?“
Až teď jsem na ni pohlédl. Hlas patřil mladé slečně s příjemným úsměvem. Odpověděl jsem jí: „ne, opravdu ne.“
„Bude to jen na chvíli!“
Jejímu pohledu jsem neodolal, a tak jsem poraženě rezignoval na svůj další postup „špinavým údolím“ ztemnělého průchodu a začal odpovídat na její otázky. Během té doby, co jsem na sebe přiznal svůj měsíční výdaj za telefon, prásknul jsem na sebe počet vlastních mobilů a druhy operátorů, které využívám a vyznal jsem se ze svých problémů, které s nimi mám, jsem si uvědomil, že se mi ta slečna vlastně líbí... Hodně. Byla roztomilá, jak se mě snažila donutit, abych kývnul na její nabídku. Vytrvale jsem však T-mobile (tfuj tfuj) odmítal a porážky sjem v žádném případě nehodlal připustit. Poté se mě znovu zeptala, zda mi nemůže něco nabídnout, avšak že to prý zabere trochu času. Kývl jsem, ta slečna mě zajímala. Bylo zábavné ji sledovat...
Vzala to vážně a začala vytahovat všelijaké obálky a prospekty, přičemž jí jedna obálka unikla pozornosti a utekla jí na tu špinavou zem. Automaticky jsem se pro ni sehnul a podal jí ji. To poděkování a ten krásnej pohled nezapomenu. Byla překvapená, až zaskočené a vypadlo z ní jen: „Já bych to sebrala sama, děkuju...“ UÁÁÁÁ, jak to někdo může tak svěle umět! Zadíval jsem se do jejích očí, patřila k těm lidem, co permanentně vypadají, jako by je měli uslzené. Ani si nepamatuju, jakou měly barvu, ale byly úžasný. (BTW, měla i úžasný nohy, což jsem měl tu výsadu pečlivě prozkoumat při podávání obálky =*) )
Po krátké přednášce o úžasnosti a jedinečnosti T-mobilu se mě zeptala, co na to říkám.
„Ale slečno, vždyť už jsem povídal, že si ten tarif nevezmu, ale klidně mluvte dál.“ usmál sjem se na ni a se zájmem ji sledoval. Musela se cítit strašně divně, rád bych věděl, co si myslela, a co se v ní odehrávalo.
A na ten pohled, kterej mi vrátila, budu pamatovat ještě hodně dlouho. Bylo v něm zmatení, pobavení... hořkost, nejistota... možná vztek a možná uvolnění... sám ani nevím. Každopádně jsem čekal, že mi vlepí facku, a bude naštvaná a myslet si, že jsem z ní jen dělal blbce... A ona jen zavolala svýho kolegu, a ten mi začal vysvětlovat další úžasnosti a skvělosti T-mobilu (jestli vás někdy taky stopnou, hlavně jim to nevěřte. Fuj!). S ním to bylo mnohem kratší, ale můj pohled stejně patřil jenom jí a jejím „věčně uslzeným kukadlům“.
Pak už to šlo rychle, po pár úsměvech přišlo rozloučení. Obchod je obchod... Měl jsem sto chutí jí vlepit takovou pusu, že by tam asi roztála. Poslední pohled do jejích krásných očí a pak jen krutý: „Tak Vám přeju hodně štastí a nashledanou...“
Podala mi ruku.
Tak to je konec.
Třeba tam pořád stojí. V tý špíně a řevu Florence. Tak hrdá, elegantní a... úžasná! A já už ji nikdy neuvidím. Ale myslím na ní. A ona na mě?