Slzy a pot

V ryku boje zastavil se čas, jak rytíř zavzpomínal. Zde dole v tý zapomenutý části světa zhasínaly životy jako sirky padající z vodopádu, co nejde zastavit. A voda se valí dál a dál, ničíce vše v cestě postavené. A právě zde se nad vší tou hrůzou vznášel znak svobody a podstaty života. Malý černý bod kroužil nad vznikajícím pohřebištěm, sledujíce ten zmatek pod sebou. Křídla se pohybovala v dokonalých intervalech, vítr jim pomáhal. To dole se jich netýkalo.

Rytíř sledoval, jak odlétá jiskřička svobody, přestal bojovat. Umně vyřezaný koník z třešňového dřeva, úsměvy blízkých, radost, souznění, pokoj za večera, klid lesa, samota, smutek, slzy, krev, pot… slzy a pot. Slzy a pot. Krev. A slzy. Pot…

Poslední vzdor smrti v obecenství neštěstí, touhy po návratu a zničujícího pocitu zapomenutí. V tom zapomenutém kraji nasáklém krví, dril a umírání, za touhu mocných, za systém nesvobody. Za ženy a matky, za děti i stromy, za zemi i domy, za další den, za další touhu, za nové muže pro vdovy.

Až zhasne odpor smrti naposledy, spustí se nutný a již tolikrát dokončený koloběh skutečností. Odejde život a jeho druhá půlka kdesi v bezpečí odevzdá své zoufání větru a ten je odvane pryč. Dítě se směje a potřebuje jíst, život je třeba žít. A potom jednoho dne kdesi v dálce zašeptá vítr mladému zbohatlíkovi, že tam za horami je spousta neobdělaných úrodných klínů… Vezme si oradlo a vydá se obsadit zem.