O naději, smyslu života a vlajkách bohémů

Nezklamal. Jako každej den vyšel ven. Místo oběda další cigaretu. Vytáh ji z pomačkaný krabičky, byla poslední. Povzdechl si.
Okolo louže se začali scházet lidé. Všichni kouřili, někteří se smáli, jiní jen tiše přihlíželi. Čas od času odpadl vajgl do tý zkalený vody pod nima. Poslední let vysloužilce. Voda se zčeří a vysílá pravidelný obloučky dál a dál, až splynou s klidnou hladinou. A pak už nic.
Odplivl si. Vítr mu nepříjemně přeběhl po zádech a tak si zvedl límec od bundy. Znovu popotáhl, znovu si odplivl: přišla zas. Postavila se na svý stejný místo, vytahujíc lehkou camelku, další hřebíček do rakve. Pozoroval, jak jí někdo zapálil. Poděkovala. Vsunula cigaretu mezi svý krásný rty a zadívala se na ty vysoký topoly, co jima podzimní vítr tolik mával. Zasnila se, nebo se mu to jen zdálo?
Zapálil si druhou, zvonek ohlašující začátek dalšího konstruktivního vzdělávání ignoroval. Přišel kluk. Objal ji, něžně políbil. Smáli se. Jejich místo je tady. Pořád bude.

Tak proč chci pořád víc?
Co hledat v dálce, ztracenou lásku? Perspektivu, cíl, kariéru, pěknou babu, krásný auta, drahý jídla, velkej barák? Ne, to všechno tu je. Co chybí?
Tak proč ten pocit? Všichni jsou spokojení, smíření s jejich „předurčením“ žít pod vlajkou potomků nul. Životní rutina je to nejlepší, co můžem ze svýho života vydolovat. Jo, řekli by, že život je na hovno, tak proč ale každej člověk buduje svoje já?

Sleduju je, jak tam postávaj a jsou „spokojený“. Lituju jich, lituju sám sebe, lituju nás. Pokuřujou a pijou doušky vody života, který kvapem ubývaj. Jsou mladý a krásný, většinou i chytrý. Nic jim neschází. Jsou šťastný. Jsou nešťastný.
Tak teda kurva co? Co je to fluidum, který mě dráždí, který mě provokuje k myšlenkám o tom všem? Je to jednoduchý, je to složitý. Je to nepojmenovatelná zhouba lidstva – smysl života. Je to zmetek, kterýho některý podle svejch vlastních slov úspěšně ignorujou. Nevěřím jim. A jestli je to pravda, jsou to ubohý kamínky v mozaice populace. Jak může člověk úspěšne ignorovat myšlenku, že to celý jednou skončí, že za pár let už nebudem mladý a ani holkám se líbit nebudem. Že prachů bude pořád málo a rohlíky budou zdražovat. Že naše děti ponesou stejnej odkaz, jako naši předci, jako my, jako celý lidstvo. A proto, nevěřím jim.
Je mi jich líto, pohrdám jima. Jenže je lepší trápit se, nebo bejt jako oni a konzumně přijímat pastvu v okolí svejch stodol? Jo, maj to určitě lepší. Ale já nechci bejt pes přivázanej k boudě, narozenej pro to, aby štěkal. Chci volně běžet tam, kam budu chtít. Nechci štěkat na obranu něčeho, čemu nevěřím. Že život nemá smysl. Tak proč to všichni dělaj?
Proč jsme my Češi takoví přizdisráčové? Kdybych se nechal přivázat jako všichni ostatní, šrotovalo by mi hlavou, proč se jdu s davem, jakej to má smysl, a tak. Vždyť přece pokud umřem a nebude nic, máme potom jen pár let života, kterej bude „skutečně stát za to“. Ale i tak se chováme společensky přijatelně, denně si upíráme to, po čem toužíme, trápíme se, ale namlouváme si, že lepší to bejt nemůže, což nás vede k celkový „spokojenosti“. Proč lidi, který věřej jen tomuhle světu neposlouchaj volání svejch chtíčů? Proč každej nekrade, nemiluje se každej den s těma, co rozdávaj, ale učí se, buduje, snaží se… To vše jen pro to, aby to bylo zapomenuto. Aby po tom šlapaly generace po nás a ani si nevšimly, že ty hrbolky, který jim znepříjemňujou chůzi jsou naše životy, který jim nestojej za víc. A pak si odplivnou, spadne to na nás. Zapálej si. A budou „šťastný“.

Hej vole, koukej se probrat. Začni žít, protože nesnáším přesně ty stejný slepý blbce, jako jsi ty. Říkáš si o pár facek. Kecáš o zelený a bleješ červenou. Jestli věříš tomu, čemu věří svět, jsi u mě pěkně malý hovno a až tě potkám, flusnu na tebe. Protože nemáš názor a jsi tupá ovce ve stádu ubohejch Čechů, který nikdy nic nechtěj pochopit. Jsi tupec, žiješ-li v mezích přijatelnosti jen kvůli společnosti. A hned potom řekneš, že umřem a bude nicota. Takže si přijdeš děsně chytrej, že tě smrt nepřekvapí, ale stejně z ní máš stažený půlky, protože kdybys neměl, tak by sis, kámo, užíval.
A já ti říkám: boj se jí. Protože jedinej důvod, proč jsme ještě úplně nezvlčeli, je ten, že smrti se máme proč bát.

Spalte vlajky čechie, vlajky bohémů, protože nikdy nic nedokázali. Nechť jsou prázdný stožáry, vykliďte ministerstva, přestaňte chodit se psem. Už si nikdy na záchodě neutři prdel, protože ani to tě před smrtí nezachrání.
Teprve až něco dokážem, až pochopíme, o co tu kurva jde, teprve potom se za vás nebudu stydět, teprve potom budu hrdě stát pod českou vlajkou, s váma po boku.

Vy hovna pitomý!