Mrška chtivá

Odplivnu si na skládku vzpomínek, co se mi hojně rozmnožila. Tváří se nevinně, volá slůvka chtivá. A jak se tak na ní koukám, na mysl mi vyvstanula ta jedna nová, ta nejnovější, ještě se novotou blyšticí, před prvním deštěm na tomhle chladným místě, kde krysy hodují na ztracenym štěstí. Před první nocí divnejch zvuků, pachů a sténání ostatních, co je tak troufale zahodili, aby svým životem nedávali svědectví časů minulých. Co tu čekaj na znovuvzetí, či zatracení, nikdo neví. Oni však nepoleví.

Leží tam v zapomnění, tichá a bezdechá, zvadlá a nekonečná. Leží tam potichu, leží tam sama, je to trest po hříchu, byla to dáma. Leží tam mezi těmi, co hranice určují. V temnu noci před vítáním, v chladu rána před vítězstvím, stále leží, nepoběží. Pláče tam potichu, pláče tam zrána, včera tak jasná, včera tak zdravá. Dneska jen zrnečkem v písečku lží.
Byla moc nejasná, byla moc dravá. Potom ji skončila večerní zpráva. Bylo to krásný, bylo to nový, bylo to pravý, kdo mi to poví? Měla svý sny a teď tu leží, život ji za zdma běží, na chatě zase sněží. Babička plete, dítě se směje a manžel určitě v hospodě kleje. A ona tu leží! Odhodili jí! Vzpomínku nejkrásnější, vzpomínku nejvzácnější!

Tak dlouho snažila se, tak dlouho bojovala! Až konečně včera hlavní roli hrála. A pak byla z jeviště shozena do publika, mezi nímž právě teď zoufale sténá, zná jejich jména. Vedle sestra „zase zrada“, za ní bráška „západ slunce“, potom táta, máma, děti. Všechno další už jen smetí. Je jich jako sraček.
Nevzdává se, hlodá hlodá, až si jednou hlavu poddá! Cítí to, že pořád sílí, i když se tam nahoře někdo zarputile brání. Stejně si zopakuje tu promenádu citů, ty probdělý noci bez pomoci, ty tóny starejch hitů i srdce v kleci a ty kecy. Vyhraje, teď už to ví, zda jí však někdo odpoví, nebo zas bude ticho a potom se tady, v tý tmě a smradu, bude zas vyjímat pro parádu.